Tělo jako spojenec
Tělo je to jediné, co tady na Zemi opravdu vlastníme. Díky němu jsme naživu, můžeme zažívat a užívat vše, co nám náš život a Země nabízí. Přesto mnoho lidí přávě vřelý vztah ke svému tělu nemá. Co s tím?
Poslední dobou je jedním z nejčastějších témat, které se svými klienty řeším, jejich tělo. Tělo, které buď nevypadá, nebo nefunguje tak, jak by chtěli. Sama toho mám se svým tělem nemálo za sebou a tak jsem se rozhodla podělit se o některé své zkušenosti.
Je opravdu hodně lidí, kteří jsou od svého těla naprosto odpojeni. Nevnímají ho, nevnímají jeho potřeby, berou své tělo jako dopravní prostředek, který nakrmí, sem tam odvezou do servisu a chtějí po něm maximální výkon a pokud možno bezporuchový provoz. Zcela zákonitě, dřív nebo později, přijde porucha a s ní překvapení, jak se to mohlo stát. Kromě toho, že pokud své tělo nevnímáme, nevíme, co je pro něj dobré, nevnímáme ani signály, kterými nám ukazuje, že jsme v nevyhovující práci, v nefunkčním vztahu. Je to pro nás často pohodlnější, protože pokud bychom si to dovolili vnímat, logicky bychom také museli něco změnit a do toho se nám v tomto módu moc nechce. A to, že řada z těchto lidí dodržuje nějaký stravovací režim, chodí běhat, posilovat na věci moc nemění. Je totiž velký rozdíl dělat to proto, že se to má a dělat to proto, že to mé tělo žádá.
První věc, kterou jsem ve chvíli, kdy jsem si z těla začala dělat spojence pochopila je, že když tělo opravdu vnímám, docházím k tomu, že vydrží daleko méně a potřebuje mnohem více odpočinku, než jsem předpokládala. Nejsem méně výkonná, nicméně je fajn respektovat přirozený rytmus svého těla, který se u žen odvíjí od jejich cyklu a pracovat s tím. Svou roli samozřejmě hrají i přirozené roční cykly a naše nastavení. Pokud tělo posloucháme, zjistíme nakonec, že nás vede ke zpomalení, k vědomé přítomnosti ve všem, co děláme. Být plně přítomná v každém svém konání. pro mě znamená vnímat, prožívat a přijímat vše, co v danou chvíli přichází a volit, čemu věnuji pozornost. Lépe se tak stanovují priority, zjišťuji, že řada věcí se vyřeší "sama", ztrácí se tendence tlačit a přibývá chvil, kdy jen pozoruji drobné a "obyčejné" zázraky, kterých je okolo nás každý den mnoho.
Druhá věc, kterou jsem si empiricky ověřila je, že pokud chci na svém těle něco změnit, musím na to jít úplně jinak, než to dělá většina z nás. Pokud chci tělo měnit z pohledu "měla bych zhubnout, mám velký zadek" apod., málokdy to dlouhodobě funguje. Odpověď na otázku PROČ to tak je, je vlastně snadná. Jednak chci měnit tělo z pohledu soudů, které o něm mám a jednak to, čemu dáváme pozornost - roste. Pokud dáváme pozornost nadváze, máme toho pak víc, dostáváme se z toho do stresu a vytoužená váha se vzdaluje s každým daším "vymodleným" kilem. Řešení je jediné - plně přijmout své tělo takové, jaké je, opustit své představy o tom, jak má vypadat, svá očekávání a pozvat ho ke spolupráci. Pokud jsme pro něj pozvánkou a dáme mu prostor ukázat nám, co potřebuje, pokud ke změně přistupujeme z pohledu toho, jak se ve svém těle chceme cítit, zcela jistě se změní s mnohem větší lehkostí, než když ho soudíme a tlačíme na něj.
Třetí věc, kterou jsem si ověřila je, že na veškeré osvědčené a doporučované stravovací režimy mé tělo z vysoka kašle. Kdykoliv objevím něco, co mu má dělat zaručeně dobře a předvedu mu to, trvá mu zpravidla maximálně tři dny, než předvede ono mě, že tohle nepůjde. Jak to poznám? Zpravidla si vyrobí neustále se stupňující tlak v oblasti solaru a stupňuje tak dlouho, než pochopím. Také Vaše tělo nemá rádo jakékoliv stravovací škatule? Dobrá zpráva je, že nestravovat se tak, jak je moderní, neznamená jíst nekvalitní jídlo. Znamená to jediné - být naprosto přítomná se svým tělem (už zas!) a ptát se ho, na co má chuť, co potřebuje. A samozřejmě být ochotná mu to bez posuzování dát. Slovo posuzování je tady klíčové! Co asi bude mé tělo mít z jídla, které vezmu do ruky a řeknu si - "hm, tohle má hodně tuků, hodně cukrů, neměla bych to jíst"? Pokud to sním, právě jsem poslala svému tělu jídlo, které jsem odsoudila a sdělila mu, že mu nic dobrého nepřinese. Jaký je výsledek takové konzumace je asi jasné. Co s tím? Důvěřovat svému tělu, že ví, co chce a ví také kolik toho chce. Když něco jíme věnovat pozornost jen jídlu, vnímat ho, užívat si ho a vnímat své tělo, kdy řekne dost. Z mého úhlu pohledu je jakýkoliv pevně daný stravovací režim jen další způsob, jak se "starat o své tělo na autopilota" tak, že následujeme doporučení zvenku bez nutnosti vnímat to co opravdu potřebuje.
Něco podobného pro mě platí i o cvičení. Sama cvičím pravidelně již 6 let téměř každé ráno. Záměrně píši téměř, protože ani toto pro mě není dogma a měním i rozsah a způsob cvičení podle pocitů svého těla. V podstatě bych řekla, že mám k dispozici repertoár cviků, různých způsobů práce s tělem a každý den ho nechám, aby si vybralo, na co má chuť. A když si vybere jít do lesa, nebo si lehnout, vyhovím mu a nesoudím ho.
Navázat a budovat důvěrný vztah se svým tělem je cesta, jako u všech vztahů. Na začátku stojí rozhodnutí, že o něj stojíme. Naše tělo je dar. Je to skvělý kompas pro naši cestu životem. Pokud ho posloucháme, vždy nám ukáže cestu, která je pro nás funkční, která nám umožní si své tělo užít a svůj život prožít s radostí a lehkostí. Pokud ho posloucháme a jsme tady pro něj každý den, bude tady každý den ochotně a bez poruch i ono pro nás. A to za tu snahu stojí.
Pokud Vás článek inspiroval, splnil svůj účel. A pokud i Vy chcete budovat spojenectví se svým tělem a chcete na tu cestu průvodce, jsem tady i pro Vás.
Šárka ©